Mé milé.
Hm. tak takovouto časovou přestávku na blogu jsem ještě neměla.....
Ano, nebyla jsem tu víc jak měsíc. Víc jak měsíc jsem nenapsala žádný článek, ale to neznamená,
že by se mi život zastavil. Ne, nezastavil. Byl na houpačce.....
Chvíli doma, chvíli u bratra a švagřinky v karavanu u vody s koupáním a lenošením, chvíli s kamarádkami z patchwork klubu u šití - paní Zdena mě naučila šít peněženku - chvíli s vnučkou u vody či doma nad háčkováním a s malinkou trochou šití a také praním, žehlením a s ostatním domácími pracemi.....
Ale stále tak nějak v nejistotě, bez sama sebe, bez plného prožitku všech těch nádherných chvil.....
A pak jsem si řekla - dost !!
Dost všech úvah a nejistot, tápání jestli tak či onak.....
Ať už jsou výsledky jakékoliv, budu žít dál a naplno.....
Přišel pátek minulý týden.
A až po příchodu domů ve skoro večerních hodinách jsem si uvědomila, že díky celému dni, který byl ve znamení dvou návštěv, jsem se našla. Zase jsem sama sebou.....
Obě návštěvy,
ať už u Marušky na zahradě a seznámení se s jejími fantastickými vnoučátky, ze kterých jsem si,
aniž bych se kohokoliv ptala, odčerpala krásnou a velmi povzbuzující energii při vyprávění s nimi, kdy tento čas byl jedinečný a okouzlující díky jejich povídání a i s Maruškou, při odpolední kávě
s ochutnáváním jejího výborného domácího závinu,
či odpolední návštěvy u Zdeni, trvající do skoro večerního času, při níž se hodně povídalo
o šití a o tvoření, při prohlížení časopisů plných krásné tvorby a za pilného ručního šití Milu -
jsem skutečně ožila.....
Prostě jsem se zase našla.....
Vím, zní to divně, ale je to prostě tak.
Po měsíci plného očekávání, jestli bude vše po operaci v pořádku či nebude - život na houpačce - kdy jednou jdete z kontroly od lékaře s tím, že výsledky ještě nejsou a nejsou proto, že jsou pravděpodobně pozitivní a při další kontrole se dozvíte, že výsledky nejsou a tak budou pravděpodobně negativní, že se ztratila průvodka a nakonec telefon mezi laboratoří a lékařem s tím, že výsledky nejsou, ale že jsou, tedy snad, negativní.....
Jistotu jsem stejně nedostala.....
Vždy jsem měla starost o své blízké a nejen o ty. V podstatě o všechny mé dobré známé a celkem jsem nepřemýšlela nad starostmi o sebe.
A naprosto vím přesně, že nejsem sama. Je nás hodně, kdo má strach o své blízké kolem sebe a
ne o sebe, ale pak, když přijde nějaká šeredná věc v podobě nemoci, kdy si sami nedokážete pomoci, jsou myšlenky o existenci svého života a právě ty negativní, které vám tepají v hlavě a nejde se jich zbavit - jedna z nejhorších věcí co může člověka potkat.....
A co uděláte v prvním čase nejistoty?
Zase nemyslíte na sebe, ale snažíte se na to špatné zapomenout a dělat i se zabavovat věcmi, kterými se snažíte na vše zapomenout, vytěsnit své myšlenky a nahradit je jinými. Vlastně si ve svých myšlenkách vytváříte zeď před těmi špatnými. Ale ony se jen tak lehce nevzdají a zaútočí, jakmile se třeba jen dotknete schránky, kde máte uloženy všechny doklady z vyšetření v nemocnici.....
Obdivuji lidi, kteří žijí s vědomím této nemoci, dokážou se s ní vypořádat a třeba i uzdravit.
A znovu žít krásným životem.....
Mé milé.
Užívejte života a také i se slovy na rtech - budu se o sebe více starat - užívejte ho se svými milými a
s přáteli plnými doušky a vychutnávejte jeho krásy. Buďte na sebe opatrné.....
Vše co se stane je neopakovatelné, nevracející se a nenahraditelné.......
Děkuji všem za všechnu podporu v mailech a v překrásných komentářích, za vaše pilné návštěvy mého blogu.......
Jsem hrdá na to, že mohu být s vámi se všemi a žít spolu tento život
.......
