Bez nadpisu.......

Vloni 26.dubna jsem psala příspěvek o háčkovaném šátku  - tu, 

jehož fotografie jsem orámovala barvou, která je barvou něčeho, 

co nikdo nechce mít a prožít.......

A přesto se to stává....... 

V té době jsem hodně moc doufala, že se vše podaří.......

Nepodařilo se .......

Neumím skládat verše básní a přesto bych chtěla je tu mít.......

Jsou trochu mnou upraveny, přesto autorům za ně velmi děkuji.......

Hory smutku ve tvé mysli skryty, šrámy zklamání ve tvém srdci vryty,

horké potoky slz, co po tváři tečou, vteřiny čekání, co pomalu se vlečou,

bezmoc, kterou nikdo nepochopí, bolest, kterou ani štěstí neutopí,

sevřené ruce, k bohu se modlící.

Naděje pohřbená v jedné větě,

nespravedlnost na tomto světě je.......

Řádky vryté do kamene života, strach a samota,

cesta žití, co o pár let se zkrátila.

Oči jenž smutně se po okolí dívají....

Velký nepřítel, kterého málokdo přemůže,

nemoc se kterou člověk, nic nezmůže.

Neplačte, prosím, že odešla, ten klid a mír ji přejme,

jen v srdcích svých si vzpomínku na ni zachovejme.

Zachovejme si i lásku její, vždyť ona byla pro nás tou jedinou.......

Poslední cestu šla sama, tak, jak bylo její přání.

Šla snít krásný sen, že život její, byl naplněn.......

Děkuji Vám všem.